Projekt Neviditelné oběti komunismu

„Zaujal mne i samotný název celého projektu, protože stojí za to zvláště dnes přemýšlet o ,neviditelných obětech komunismu‘, protože ty oběti viditelné v podobě stovek popravených a zavražděných a desetitisíců z vlasti vyhnaných lidí může přehlížet, či dokonce popírat jen člověk morálně mimořádně otrlý.“

Předseda Senátu Parlamentu České republiky

Od roku 2003 se skupina studentů libereckého Gymnázia F. X. Šaldy pod vedením Mgr. Jana Golla zabývá problematikou emigrace a exilu. V předchozích více než deseti letech úspěšně zrealizovala výzkum mezi samotnými krajany v několika zejména kanadských městech, později také v Austrálii a Francii. Při svém bádání studenti využívají nejen archivů, ale především metody „oral history“, což vytváří unikátní interakci jinak vzdálených generací. Výstupem projektu bylo až doposud sto padesát hodin záznamů rozhovorů s exulanty, dva videodokumenty, dvě putovní výstavy, řada oceněných studentských prací či souhrnný sborník k tématu emigrace do Kanady po roce 1948.

Cílem projektu Neviditelné oběti komunismu je upozorňovat na nebezpečí ztráty historické paměti, a právě proto přináší široké veřejnosti zprávy o neprávem pozapomenuté generaci a kapitole našich dějin.

Hlavní výzkumnou činností projektu byly výjezdy studentských týmů mezi krajany do Kanady, Austrálie a Francie:

Rok 2004

Pilotní část projektu se uskutečnila v červenci 2004 v Torontu. Hned zpočátku začala spolupráce s několika krajanskými organizacemi jako je České a Slovenské sdružení v Kanadě nebo Masaryk Memorial Institute Inc. Výzkumu se účastnili tři studenti (Hana Nováková, Kateřina Součková a Jakub Hodboď) a za tři týdny pobytu natočili přes patnáct rozhovorů s lidmi, kteří odešli z Československa po roce 1948 nebo 1968. Jeden ze studentů, Jakub Hodboď, posléze napsal historickou práci na toto téma, která byla oceněna Cenou Učené společnosti České republiky a publikována v celosvětovém časopise Nový Polygon. 

Z projektového deníku 7. července 2004, Toronto:

„Pro změnu nás ráno probudilo zvonění místní pevné linky. Paní Locherová nám chtěla oznámit, že pro nás na tento den nemá žádný program a že si potřebuje odpočinout. Nám to ale nijak zvlášť nevadilo, protože jsme se vyspali do růžova a mohli znovu vyrazit do útrob velkoměsta. Dopoledne jsme upravili některé dotazy na emigranty, kručení v žaludku pak rozhodlo o dalším programu. Odpoledne jsme však nechtěli jen bezhlavě courat po městě, a tak jsme přece jen měli cíl. Rozhodli jsme se najít český obchod s názvem Prague Deli, kde prodávali některé české pochoutky, jako třeba staré dobré hašlerky. Ceny nebyly takové jako u nás, ale na kanadské poměry celkem přijatelné. Katka neodolala stesku po domově a koupila si české lentilky. Překvapivě na nás v obchodě mluvili česky. Trochu jsme je vyzpovídali, dostali telefonní číslo a šli o dům dál.“

Rok 2005

V roce 2005 projekt navázal na předchozí výzkum výraznými pokroky. Především se jednalo o rozšíření studentského týmu na osm členů (Alena Čechová, Markéta Kopalová, Hana Markalousová, Hana Nováková, Veronika Počerová, Michaela Rutová, Jakub Hodboď a Mgr. Václav Ulvr), což při pozdějším kanadském bádání poskytlo daleko větší možnost získávání kontaktů a zároveň natáčení rozhovorů. Výsledkem byl dvojnásobný počet natočených rozhovorů v porovnání s rokem 2004. Navíc mohly pracovat dvě paralelní skupiny a díky tomu se podařilo utvořit nástin výzkumu i v Montréalu a Ottawě a zároveň prohlubovat poznatky v Torontu. Výstupem této části projektu se stalo video zaměřené na útěk z Československa po roce 1948 a na následné začátky exulantů v Kanadě. Snímek se prezentoval na mnoha základních školách a besedách. Dalším výrazným úspěchem roku 2005 se stalo vydání sborníku historických studentských prací s názvem Neviditelné oběti komunismu.

Z projektového deníku 9. července 2005, Toronto:

„S ohledem na co nejnižší náklady jsme se přepravili mikrobusem do Vídně a teprve tady nastoupili do letadla směr Toronto. Po téměř devítihodinovém letu většina z nás poprvé stanula na kanadské půdě. Na letišti na nás již čekala paní Locherová s panem Fryntou, kteří byli tak hodní a přepravili náš osmičlenný tým na Masaryktown - české „městečko“ na okraji Toronta, které se stalo na příští tři týdny naším domovem. A pak již začala nejdůležitější část našeho pobytu, a sice rozhovory s českými exulanty. Několik kontaktů jsme již měli z loňska, ale většinu jsme získali díky panu Waldaufovi, který nám poskytl seznam s kontakty na další krajany. Začali jsme je tedy postupně obvolávat a domlouvat si rozhovory.“ 

Rok 2006

Rok 2006 se nesl ve znamení kompletního průzkumu co největší rozlohy Kanady. Proto vyjely téměř nezávisle na sobě tři skupiny badatelů. První tým (Lucie Pelikánová a Veronika Počerová) si kladl za cíl prozkoumat východní pobřeží, kde největší pozornost získal přístav Halifax a muzeum emigrace PIER 21, původně místo, kterým prošli takřka všichni emigranti. Druhá skupina (Alena Čechová, Tereza Liepoldová a Jakub Hodboď) se vydala nejprve do Toronta „připravit půdu“ pro skupinu třetí, ale hlavně vůbec poprvé v historii celého projektu zavítala na západní pobřeží, kde se zaobírala fungováním poboček ČSSK a hledáním veškerých rozdílů mezi exilem na východě a západě Kanady. Výzkum proběhl převážně ve městech Vancouver, Calgary a Edmonton. Třetí skupina (Anna Simbartlová, Markéta Kopalová, Pavel Knobloch a Mgr. Václav Ulvr) opět zamířila do Toronta, Montréalu a Ottawy, tentokrát však s lepším technickým vybavením. Podařilo se tak pořídit videozáznamy v televizní kvalitě a zajistit jejich širší využití. Dalším cílem třetího týmu bylo prozkoumání místního Sokola. 

Z projektového deníku skupiny Halifax 28. června 2006:

„Přílet do Halifaxu byl jeden veliký šok. Když se letadlo odlepilo z runwaye v Torontu, asfalt na chodnících tekl a nad betonovou plochou letiště se tetelil rozpálený vzduch. Po posledních upocených a uspěchaných dnech jsme se nemohli dočkat na příjemný „chládek“ Nového Skotska. Když se po hodinovém letu malý airbus společnosti Air Canada prodral hustými mraky, otevřel se pod námi pohled na nekonečné husté lesy, mokřiny, jezera a všudypřítomnou mlhu. Patnáct stupňů a hustý déšť nám hned zpočátku ukázaly halifaxskou klasiku.“ 

Z projektového deníku skupiny Vancouver 28. srpna 2006:

„Dnes nás čekala cesta do asi 80 km vzdáleného Abbotsfordu. Ráno nás vyzvedl pan Zach a do města jsme dorazili asi po necelé hodince cesty. K interview svolil Bohumil Velvarský, letec 313. stíhací perutě RAF a účastník mnoha bojů 2. světové války. Náhodou se zmínil o jakýchsi rukopisech, které psal za války. Po hodině přemlouvání od holek a nátlaku manželky se uvolil a rukopisy nám ukázal a následně dokonce na měsíc zapůjčil. Získali jsme další cenný materiál!“

Rok 2007

Tento rok přinesl výraznou novinku do působení projektu, a sice výzkum v Austrálii. Po důkladném zkoumání kanadského prostředí mohl nyní již velmi zkušený tým podniknout náročnější cestu až k protinožcům, což bylo obtížné nejen z hlediska finančního, ale i organizačního vzhledem k nulovým kontaktům v dané oblasti. Prvního australského výjezdu se zúčastnili tři studenti (Janetta Roubková, Anna Simbartlová a Jakub Hodboď) pod vedením mentora projektu Mgr. Jana Golla. Skupině, jež navštívila města Sydney, Canberra a Melbourne, se na základě zkušeností z Kanady podařilo získat s novými kontakty i nové příběhy z osudu našich krajanů. Hlavní myšlenkou výjezdu pak bylo porovnání zkušeností a příběhů exulantů s již získanými materiály kanadskými.

Z projektového deníku 14. března 2007, Melbourne:

„Tak, ráno hezky sbalit, rozloučit se s paní domu Ivankou, hezky poděkovat a šup autem zase k Ondráškům. K snídani ohřáté croissanty a vynikající tvarohová buchta - to dovede jenom paní Ondrášková, protože u každého jiného by to nemělo takovou chuť! To už se ale musíme vydat na další rozhovor za panem Haningerem, se kterým jsme byli domluveni dnes na 10. hodinu. Ovšem po 15 minutách čekání a oběhnutí celého nádraží jsme pana Haningera, původem z Liberce, stále nemohli najít a ani na něj neměli číslo. Po menších zmatcích vše dobře dopadlo, v půl jedné jsme společně skončili rozhovor a on nás ochotně zavezl na Elwood beach, abychom si řádně po té práci odpočinuli.”

Rok 2009

Po několikaleté činnosti pouze v rámci České republiky, která zahrnovala zejména třídění získaných archivních materiálů a rozhovorů, se v roce 2009 skupina studentů opět vypravila na výzkumný pobyt přímo mezi krajany do Kanady. Program týmu byl nyní zcela odlišný od předchozích výjezdů, neboť se každý ze tří studentů (Jakub Hodboď, Lukáš Hájek a Jitka Pecháčková) zaměřil na jednu konkrétní oblast výzkumu československého exilu, které se během tří týdnů strávených v kanadském Torontu věnoval. Jakub v rámci své vysokoškolské kvalifikační práce velmi detailně popsal politické aspekty exilu v Kanadě, Jitka se věnovala roli církví v rámci krajanské komunity a Lukáš kompletně zpracoval historii periodika Nový domov do roku 1968, za což později získal Cenu Učené společnosti České republiky.

Z projektového deníku 9. července 2009, Toronto:

„Pomalu se suneme letištní halou až k terminálu směr Düsseldorf. Jakmile najdeme svá místa v letadle, dáváme sluchátka do uší a pokoušíme se usnout. Já ale spát nemůžu. Zažil jsem zde za ty tři týdny skvělé věci a poznal mnoho úžasných lidí, na které nikdy nezapomenu. Máme nyní spoustu materiálů pro naše snažení a jistě už víme, že naše práce má smysl. Od toho všeho nyní odcházím... Domů, ale přitom podivně daleko. Poslední pohled z okénka letadla a nyní jsme již vysoko nad Atlantikem.“

Rok 2011

Po dvou letech od poslední návštěvy Kanady se na přelomu února a března 2011 uskutečnil druhý projektový výjezd do Austrálie, kde v cílových městech Sydney a Melbourne prováděl výzkum student Jakub Fejfar. Hlavním předmětem bádání se stal rozsáhlý archiv Sokola Sydney, který se nachází v knihovně Národního domu v Sydney. Prostudováno bylo mnoho pramenů o vzniku a fungování místní komunity, ale také o sportovních aktivitách exulantů v Austrálii či budování krajanských organizací a výstavbě Národního domu. Mimo to bylo s pamětníky natočeno několik rozhovorů. Získané materiály pak posloužily jako podklad pro výstavu a další studentské práce.

V tomto roce také otevřela Alena Čechová novou větvi projektu s názvem Neviditelné oběti komunismu v zemi galského kohouta. Akademickou spolupráci rozšířila o dvě působiště, která jí, kromě gymnázia, nově významně pomáhala. Do té doby převážně historický projekt posouvala spíše směrem psychosociálním, a tak není divu, že jí oporou byla Katedra Psychologie FF UK a Département de psychologie, lettres, langues et histoire, Université de Nîmes. Se svým kolegou Janem realizovala první kontakty v novém regionu a především zkoumala terén a připravovala půdu pro další případné následovníky. Ačkoliv pátraní po generaci z roku 1948 bylo poměrně obtížné, podařilo se za pomoci vřelého přístupu českého velvyslanectví navázat jedno významné spojení s váženým pamětníkem i této doby. Početněji zastoupeny byly rozhovory s krajany z vlny roku 1968 a později příchozími, které se podařilo oslovit především díky krajanským organizacím.

Z projektového deníku 28. října 2011, Paříž:

„Po ukončení ceremonie jsme začali odchytávat odcházející krajany na krátké interview. Jak říkala Ála, magie mikrofonu funguje jistě, a stejně zůstává zázračnou. Stačilo zaujmout prvního (- sokolský vlajkonoš Georges Švanda), a ostatní už přicházeli sami. Postupně nám projektové vizitky mizely z rukou nahrazovány vizitkami s francouzskými adresami a telefonními čísly emigrantů. Přišel se na nás podívat a sám se nám představit i sám pan rada-vyslanec Czerný a zůstal s námi až do konce. … Získali jsme kontakty, pana radu-vyslance Czerného potkáme za pár dní na pokládání věnců, oslovili jsme spoustu lidí a nafotili pár desítek fotek. Když odešli i ti poslední, bylo pěkných osm hodin a měli jsme toho za den celkem dost. A když už jsme tam byli, rozhodli jsme se vylézt si na ten velký oblouk, co se tyčil nad námi.“